Honza Kaiser: Fotografie patří na papír, to je její účel

Proč bychom měli tisknout fotografie? 

Honza Kaiser ze společnosti FOMEI se zhmotňováním fotografií zabývá již dlouhou řadu let a v tomto oboru patří k vysoce uznávaným a respektovaným odborníkům. Pokud jste se tedy někdy zabývali otázkami typu: Má ještě v dnešní době tisk fotografií smysl? Jaké chyby fotografové při přípravě dat nejčastěji dělají? Proč je kvalitní výtisk nenahraditelný? Je to právě Honza, který vám tento typ dotazů zcela fundovaně a srozumitelně vysvětlí. Pojďme nyní společně proniknout pod povrch "tiskové foto kuchyně". 

Na rozehřátí začněme tím, jak vlastně vznikla a jak funguje spolupráce mezi FOMEI a FotoŠkoda?

Mezi FotoŠkoda a FOMEI funguje spolupráce už dlouhé roky. Myslím, že to bude už přes dvacet let. Naše propojení právě v oblasti fototisku a fotomateriálů je sice o něco kratší, ale zato hodně intenzivní a troufám si tvrdit, že rok od roku sílí. Nabízíte širokou škálu médií – jak FOMEI, tak například Hahnemühle. Ještě důležitější ale je, že si na stejné materiály mohou zákazníci nechat fotografie rovnou vytisknout i zpracovat ve vašem DTP studiu. Právě tohle propojení je velmi unikátní. Ten překryv mezi prodejem materiálů a profesionální tiskovou službou je velký, a tak je to správně.

Při této příležitosti, co bys tedy vzkázal fotografům a tvůrcům obsahu: Proč by si měli své snímky tisknout a proč bys doporučil právě FotoŠkoda?

Nefotografujeme přece proto, aby naše snímky skončily na displeji telefonu nebo v počítači. Fotografujeme, aby vznikaly fotografie – ve fyzické podobě. Chceme se fotkami potěšit, chceme se jimi pochlubit svým blízkým, známým, příbuzným, kamarádům, kolegům. Fotky mají dělat radost a mohou být skvělým dárkem. Také je lze prostřednictvím výstav prodávat. Jakmile totiž člověk přejde od pouhého vytváření snímků - těch ryze digitálních, až ke hmotné fotografii, něco se v nás změní. Ve chvíli, kdy držíš svůj fotoobraz poprvé v ruce, najednou ti dojde, proč to celé vlastně děláš. Monitor nikdy nedokáže dát stejnou zpětnou vazbu jako vytištěná fotografie. Proč? Protože monitor vyzařuje, chrlí obrovské množství informací,  které náš vizuální systém a mozek nedokážou bezeztrátově zpracovat. Je to moc rychlé, dynamické prostředí. Fotografie je pravý opak. Nutí tě zpomalit, zastavit. Díváš se. Přemýšlíš. To je ten okamžik, kdy obraz opravdu začne fungovat.

Přesně, vnímám to úplně stejně, je to naprosto jiný zážitek, silnější. Ale je nutné to vyzkoušet, aby člověk pochopil...  

Jasně a nejlepší na tom je, že tím to celé nekončí, ale teprve začíná. Tištěná fotografie je něco, co může přežít svého autora. Může se dědit, předávat z generace na generaci. Může viset na zdi desítky let. Má úplně jinou hodnotu než soubor uložený někde na disku. Když pak fotograf někde uvidí svůj obraz vystavený v galerii, nebo dokonce prodaný, je to pocit, který se nedá srovnávat s počtem "lajků" na sociálních sítích. Prodaný fotoobraz, to je vůbec už zcela jiný příběh. A ještě jedna hrozně důležitá věc: Až vytištěná fotografie dává autorovi tu opravdovou zpětnou vazbu. Když pravidelně pozoruješ svoje fotografie vytištěné na papíře, zlepšuješ se i řemeslně, zlepšuješ se jako fotograf.

To je pragmatická myšlenka, pojďme ji rozvinout: Jak pomáhá vytištěná fotografie ve vlastním fotografickém vývoji?

Až při pohledu na vytištěnou fotografii začne člověk mnohem víc přemýšlet nad kompozicí, nad úpravami nebo nad tím, jestli některý efekt či filtr dává smysl, nebo jestli jsi už něco nepřehnal. Tohle monitor neumí. Kolikrát jsem byl svědkem toho, kdy si fotograf vytiskl svůj snímek, podíval se na něj a najednou prstem ukázal na nějaký detail se slovy: "Tohle jsem na monitoru vůbec neviděl?!" Najednou tam je rušivý prvek v kompozici, nepořádek někde v pozadí a nebo drobnost, která ti na monitoru úplně unikla. A přesně tohle je ta zpětná vazba z vytištěné fotografie. Když to přeženu do extrému: Pokud doma začne nedejbože hořet, co uděláš?! Popadneš rodinu, doklady a fotografie a utečete ven. Všechno ostatní si můžeš koupit znovu.

„Stejnou péči věnujete ve FotoŠkoda člověku, který tiskne první rodinnou fotografii, i autorovi, který právě připravuje galerijní výstavu.“

Jenže dnešní doba je "zrádná" v tom, že těch dat chrlíme ohromné množství a co pak s nimi, že? Všechno vytisknout nelze ale netisknout vůbec, je opačný extrém!

Digitální archivace je samozřejmě nutná, o tom není sporu! Jenže právě to obrovské množství dat člověka donutí přemýšlet, které fotografie jsou skutečně důležité. Které stojí za to uchovat? A právě tady přichází na řadu tisk. Ve skutečnosti totiž tím pravým archivem nejsou pevné disky, pravý archiv jsou vytištěné fotografie. To je to skutečné rodinné dědictví. Jak my říkáváme: Soubor v počítači není fotografie, je to jen snímek, soubor dat. Fotografie se stává FOTOGRAFIÍ až ve chvíli, kdy je na papíře. 

Poznej svého zákazníka a nabídni mu vždy něco navíc!  

Pojďme se nyní podívat na překážky, které nám ten tisk komplikují. Tak předně, vytištěné fotografie mohou kvalitativně a zejména barevně kolísat, že?

Problém může nastat u opakovaných zakázek, stejně jako v případě dlouhodobých výtisků, které jsou běžně vystaveny světlu. Klíčem jsou kvalitní materiály, technologie a lidé, kteří ví, co dělají. Tady ve FotoŠkoda poskytujete svým zákazníkům profesionální přístup, know-how a samozřejmě špičkové technologie. Máte špičkové DTP studio, moderní tiskárny Canon s pigmentovými archivačními inkousty a celý tiskový proces je postavený na dlouhodobé barevné stabilitě. To je něco, čeho běžná domácí fototiskárna většinou nemá šanci dosáhnout. Tady bych ale zdůraznil ještě jednu věc! FotoŠkoda získala před několika lety certifikaci Hahnemühle, což není žádná maličkost. Hahnemühle je světová jednička mezi výrobci archivačních FineArt papírů a certifikaci uděluje jen laboratořím, které splňují velmi přísná kritéria. Díky tomu si dnes mohou vaši zákazníci nechat vytisknout fotografie například na papírech Photo Rag, Photo Rag Baryta nebo Museum Etching, tedy na materiály, které patří k absolutní světové špičce.

Tady se dostáváme k ryze profesionálním výtiskům. To už je ta nejvyšší liga, která zajímá ty nejnáročnější. Co tedy certifikace Hahnemühle obnáší a pro koho je určena?

Aby mohl být někdo certifikovaným studiem Hahnemühle, musí používat přesně definované, špičkové tiskové technologie ve spojení s FineArt médii. Vy to všechno splňujete. Certifikace ale není jen o materiálech a technologiích, je hlavně o tom, že víte, jak s nimi pracovat. Rozumíte správě barev, nastavení celého workflow a dokážete z těch papírů dostat maximum. Pro člověka, který už nepřemýšlí jen nad běžným lesklým nebo polomatným fotopapírem, ale řeší archivaci, barevnou stálost nebo třeba galerijní prezentaci svých fotografií, je to obrovská přidaná hodnota - vytisknout si fotografie nebo reprodukce obrazů na archivační FineArt média, která používají ty nejlepší světové galerie.

„Certifikované pracoviště Hahnemühle není jen o papírech. Je to potvrzení, že studio má i zkušený personál, který umí ten potenciál opravdu naplno využít.“

Certifikované pracoviště Hahnemühle je vlastně exkluzivní klub. Nezíská ho jen tak někdo. Musí jít o profesionální studio, které prokazatelně rozumí tomu, co dělá, a dokáže zákazníkům nabídnout nejen vysokou archivační životnost výtisků, ale také jejich dlouhodobou opakovatelnost. To je dnes mimořádně důležité například při tisku limitovaných edic. Ty se často ani netisknou všechny najednou. Série se prodává průběžně třeba rok, dva nebo klidně i deset let. A právě tady je zásadní, aby výtisk vytvořený dnes, vypadal stejně jako ten, který vznikl před několika lety. Právě opakovatelnost je jedním z velkých benefitů certifikovaného Hahnemühle studia.

Tady pozor, aby to teď nevzbudilo u některých čtenářů mylný dojem, že se FotoŠkoda Hahnemühle Certified Studio specializuje jen na profíky a nejnáročnější tvůrce, protože tak to není.

Přesně tak a vlastně jsem k tomu už postupně směřoval. FotoŠkoda je otevřená jak úplným amatérům, stejně jako té nejvyšší profesionální lize. To je podle mě strašně důležité. Máte pochopení jak pro člověka, který si chce nechat vytisknout první rodinný fotoobraz, stejně jako pro profesionálního autora, připravujícího svou limitovanou galerijní edici. Dokážete obsloužit všechny skupiny fotografů a každému nabídnout materiál, který odpovídá jeho potřebám i rozpočtu. Další věc je, že stejné materiály, včetně opravdu špičkových FineArt papírů, zároveň prodáváte i fotografům, kteří si chtějí sami tisknout doma. Takových firem mnoho není, v tom jste podle mě na trhu zcela výjimeční.

Předtisková příprava a nač si u ní dávat pozor?

Jednou z nejtěžších disciplín vůbec - zejména pro začínající tvůrce, je předtisková příprava. Jak jí vnímáš za svou dlouhou profesní kariéru a jak bys rozdělil jednotlivé fotografy, nebo skupiny fotografů, kteří se dostanou až do té tiskové fáze?

Každý má svůj vlastní práh spokojenosti. Setkáváme se s různými typy fotografů, které bych rozdělil do tří základních kategorií. Tou první je úplný začátečník - v podstatě fotolaik, který fotí chytrým telefonem nebo fotoaparátem v plně automatickém režimu. Fotografie nijak neupravuje, často ani nemá možnost je věrně zobrazit na kvalitním monitoru. Chce prostě jen hezkou fotografii nebo fotoobraz. A upřímně? Většina těchto lidí bývá výsledkem velice příjemně překvapená. Už jen držet vlastní fotografii ve větším formátu v ruce je silný zážitek. Ať je na ní rodina, krajina nebo domácí mazlíček.

Pak je tu velmi početná skupina pokročilých hobby fotografů, kteří do fotografie investují spoustu času i peněz, mají vysoce kvalitní a drahou techniku, fotografie upravují, ale doma si je sami většinou netisknou. To jsou právě ti nadšení fotografové, kteří chtějí mít nad výsledkem větší kontrolu a hledají co nejlepší kvalitu.

Na úplně opačném spektru jsou pak profesionálové. Ti už tisk řeší velmi detailně. Často tisknou sami nebo mají své osvědčené studio a svého tiskaře, kterému důvěřují.

Tipnul bych si, že ta prostřední skupina bude v naší branži nejpočetnější? Současně tu může vznikat i nejvíc „třecích ploch“, které vyplynou nejčastěji z nedorozumění nebo z neznalosti. Vnímáš to stejně?

Jasně a právě tady je dobré zmínit několik praktických rad, na co si dávat pozor a čemu věnovat zvýšenou pozornost. Většina lidí dělá všechno v dobré víře. Fotografie si pečlivě upraví, mají z nich radost, ale když si pak přijdou pro hotový výtisk, nemusí být úplně spokojení a často hledají chybu v laboratoři. Přitom je dobré si uvědomit, že celý proces má více částí, kde může vzniknout problém. Vstupní branou do světa úprav je monitor. Fotograf by měl svému monitoru věřit. Ideální stav je, když monitor zobrazuje realitu věrně. Jenže právě to je ve většině domácností největší problém. Pokud si pořídím kvalitní hardwarově kalibrovatelný monitor EIZO nebo jiný monitor určený pro grafiku a fotografii, už z výroby bývá nastavený výrazně lépe než běžné kancelářské nebo herní monitory. Jenže většina hobby fotografů doma takové monitory nemá a tady často vzniká první chyba, která se potom přenese až do výsledného tisku.

„Je třeba si uvědomit, že bránou do světa všech úprav je monitor. Když není kvalitní a nebo je špatně nastavený, všechno ostatní už jen znásobí chyby.“

Co tedy má dělat člověk, který nedisponuje grafickým / fotografickým monitorem s wide gamutem a HW kalibrací, ale zároveň chce přinést do labu kvalitní data a logicky očekává kvalitní výsledek?

Ve většině domácností je často úplně obyčejný monitor a častěji spíše jen notebook. V první řadě se tedy člověk musí spolehnout na svůj monitor. Právě tam bývá kámen úrazu. Když je zákazník zklamaný a řekne: „Vytiskli mi to moc tmavé,“ bývá příčina většinou úplně jinde. Monitor má doma nastavený na příliš vysoký jas. Takový monitor fotografovi poskytuje moc optimistickou informaci o rozložení světel a stínů. On pak při úpravách fotografii postupně ztmavuje, aniž si uvědomuje, že to vlastně celé podexponovává. A když taková data dorazí do laboratoře, tiskárna už z nich zázraky neudělá. Tiskárna totiž neumí tisknout "světleji" nebo "tmavěji" podle přání zákazníka. Ve FotoŠkoda a v každé kvalitní foto laboratoři jsou všechny tiskárny pečlivě a pravidelně kalibrované. Tisknou přesně to, co dostanou. Mezi bílým tónem papíru a nejčernější černou barvou pigmentového inkoustu, reprodukují tiskárny taková data, jaká mají k dispozici. Pokud jsou data příliš tmavá, bude tmavý i výtisk. Pokud přijdou data přesvětlená, stejně tak dopadne i fotografie.

Najít správný kompromis mezi jasem monitoru a okolním prostředím je něco, čím si musí projít každý fotograf. A než začne hledat chybu ve fotolaboratoři, měl by se nejdřív podívat na vlastní pracovní místo. Často totiž monitor svítí až příliš. Pokud jsi už pokročilejší fotograf, měl bys přemýšlet o kalibrační sondě nebo si nechat monitor odborně zkalibrovat. Ve skutečnosti je ale řešení vcelku jednoduché. Když vytáhneme nový monitor z krabice, ať stojí pět nebo třicet tisíc korun, jeho jas bývá nastavený na 100 %. To může znamenat svítivost klidně i kolem 300 cd/m², což je zhruba troj až čtyřnásobek toho, co je vhodné pro seriózní fotografickou editaci. Kdybych měl dát jedinou univerzální radu člověku, který doma nemá kalibrační sondu ani profesionální monitor, zněla by úplně jednoduše:

„Než začnete upravovat fotografie, snižte jas monitoru pod 50 %. Ve většině případů právě tím odstraníte nejčastější příčinu zklamání z tisku.“

Tiskové služby v plném pracovním nasazení (zde se "rodí" krásné fotoknihy a fotoobrazy) 

Skvělý tip, který je paradoxně velmi jednoduchý a lze jej snadno aplikovat v podstatě na libovolném zobrazovacím zařízení. Ale co kvalita a intenzita okolního světla? Lze i to řešit bez složitého nastavení a dalšího vybavení?

Obecně se doporučuje nepracovat ve tmě. Vysoký kontrast mezi tmavým okolím a jasně svítícím monitorem je nejen únavný pro oči, ale vede i ke špatnému posouzení fotografie. Vím, že mnoho fotografů pracuje večer nebo v noci při slabém osvětlení a to není ideální. Mnohem lepší je pracovat v dobře osvětleném prostředí a tomu přizpůsobit i jas monitoru. Stejně důležitá je i kvalita okolního světla. Pokud chci kriticky hodnotit vytištěnou fotografii, měl bych přemýšlet nad tím, jaké světlo na ni dopadá. Referencí pro lidské oko je denní světlo, přibližně kolem 5 500 K. Ideální je proto hodnotit fotografie přes den u velkého okna, kde máme dostatek přirozeného světla. Pokud ale pracuji převážně večer nebo v noci, měl bych si pořídit kvalitní pracovní osvětlení. Tam sleduji dva základní parametry. Prvním je teplota chromatičnosti, ideálně kolem 5 500 K. Druhým parametrem je index věrnosti podání barev: CRI nebo Ra, který by měl dosahovat alespoň hodnoty 95. Teprve potom mohu fotografii opravdu věrně posuzovat.

Honza Kaiser (vpravo) s Alešem Pražákem (vlevo) v tiskovém centru FotoŠkoda

Tady mě napadá malá „technická vsuvka“. Mnohokrát jsem viděl, že fotograf hodnotil vytištěný snímek přímým srovnáváním s předlohou na monitoru. Současně musím sebekriticky přiznat, že jsem to kdysi dávno také dělal. 

To je úplně přirozená chyba a dělá ji spousta lidí. Nikdy neporovnávej vytištěnou fotografii přímo vedle monitoru. Ve chvíli, kdy lidské oko současně sleduje monitor, který světlo vyzařuje, a vedle něj fotografii, která světlo pouze odráží, začne se mezi nimi automaticky vytvářet silný kontrast. Lidské oko jednoduše neumí oba zcela odlišné typy obrazu objektivně posoudit. Já doporučuji jiný postup. Vezmu fotografii, postavím se s ní přímo k oknu - tedy dennímu světlu, v klidu si ji prohlédnu. Pak odstoupím, podívám se na monitor, a teprve potom se případně vrátím zpátky k výtisku. Existují i profesionální pracoviště, kde je možné monitor i výtisk hodnotit vedle sebe za přesně definovaných podmínek. Ale to rozhodně není běžná domácnost. I zde tedy vzniká spousta zbytečných nedorozumění, kdy fotograf porovnává dvě úplně rozdílná média. Jedno z nich světlo vyzařuje, druhé ho pouze odráží. Do toho vstupuje kvalita okolního osvětlení a lidské oko začne obě věci vnímat úplně jinak.

„Správně nastavený monitor je jen polovina úspěchu. Druhou polovinu tvoří světlo, ve kterém fotografii hodnotíme.“

Papíry, inkousty a tiskové možnosti 

Teď přejděme na samotné substráty neboli tiskové materiály, jejich rozdělení a vlastnosti a také pro jaký typ fotografií je který papír vhodný?

Když přijde běžný zákazník a chce ze svého snímku udělat hezkou fotografii nebo fotoobraz, drtivá většina zakázek končí na klasických prémiových fotopapírech. Vy zde používáte prémiové materiály FOMEI a právě na nich vzniká naprostá většina fotografií. Nejčastější volbou je lesk nebo polomat. Platí přitom jednoduché pravidlo: čím větší fotografie je, tím častěji lidé volí polomatný papír. Typickým příkladem je Premium Pearl 265, který se výborně hodí prakticky na všechno. Pro rodinné fotografie, krajinu, architekturu, cestování nebo běžnou reportáž. Navíc je možné, fotografie dále adjustovat na desku nebo zarámovat, takže si zákazník neodnáší jen samotný tisk ale hotový fotoobraz.

Pokud někdo fotografuje spíš výtvarně, nebo má rád abstraktnější tvorbu, často sáhne po hluboce matném papíru. Typickým zástupcem je PhotoMatt 230, což je krásný výtvarný papír s jemnou strukturou připomínající klasickou kreslicí čtvrtku, kterou si oba pamatujeme ještě z dob výtvarné výchovy na ZŠ. Ve skutečnosti právě tyto dva materiály zvládnou naprostou většinu zakázek. Nejen ve FotoŠkoda, ale prakticky kdekoliv na světě. U malých formátů, jako jsou 10 × 15 nebo 13 × 18 cm, stále převládá lesklý a pololesklý papír. Jakmile se ale dostáváme na formáty A4, A3 nebo i větší formáty, například: 40 × 60 či 60 × 90 cm, začíná výrazně převažovat polomat.

Pod označením polomat se můžeme setkat s různými názvy, například Pearl, SemiGloss, Satin nebo Velvet. Pro výtvarnější fotografii pak zůstává ideální hluboký mat. Číslo na konci názvu, například 230 nebo 265, označuje plošnou gramáž papíru. A právě tyto základní materiály si zákazník může koupit nejen jako hotový tisk, ale i přímo na prodejně pro svůj domácí tisk. To je mimochodem jedna z velkých výhod FotoŠkoda. Stejné materiály používáte ve svém DTP studiu a současně je prodáváte fotografům domů. Samostatnou kapitolou jsou potom plátna, na která dnes tisknou jak profesionální tvůrci, tak běžní zákazníci.

Pověz nám více o plátnech a současně by mě zajímalo, kam je vlastně zařadit? Je to už tzv. „FineArt“, nebo je to spíš samostatná kategorie?

Fotografie na plátně, napnuté ve slepém rámu, zažily obrovský boom přibližně kolem roku 2010. Tehdy se s nimi doslova roztrhl pytel. Já sám bych plátno nezařazoval přímo mezi FineArt média. Je to spíš samostatná kategorie. Plátno je totiž velmi univerzální. Může na něm vzniknout špičkový galerijní obraz stejně jako obyčejná rodinná fotografie do obýváku. Existují plátna různých kvalit, cenových kategorií i povrchových úprav. Matná, lesklá, s jemnější nebo výraznější strukturou. Náročnější fotograf většinou sáhne po kvalitnějším certifikovaném plátnu s vyšší barevnou stálostí a dlouhou životností. Běžnému zákazníkovi jde hlavně o samotný efekt. Chce mít fotografii na plátně a udělat si radost. Ve FotoŠkoda si zákazník může vybrat z více variant. Od cenově dostupnějších až po opravdu špičkové materiály. A upřímně? Ve většině případů běžný zákazník rozdíl mezi nimi ani nepozná.

„FineArt fotograf řeší každý detail materiálu. Běžný zákazník chce hlavně krásný obraz na stěnu. A obojí je naprosto v pořádku. Když dnes fotografii vytiskneme na kvalitní materiál moderní pigmentovou technologií, může bez problémů přežít několik generací.“

Když jsme už zmínili kategorii FineArt médií, pojď to rozvinout, ať fotografové chápou ten rozdíl.

Úplně jednoduše. Fotopapíry se od sebe neliší jen povrchem. Liší se také svým složením. Běžné papíry často obsahují optické zjasňovače, které jim dodávají výraznou, zářivě bílou barvu. FineArt papíry jsou naopak založené na přírodních materiálech, bez optických běličů. Díky tomu mají podstatně vyšší archivační potenciál. Je zajímavé sledovat, jak běžní zákazníci dávají často přednost papírům typu Bright White, které jsou zářivě bílé, kontrastní a na první pohled působí velmi efektně. Naopak zkušenější fotografové většinou sahají po přirozeně bílých materiálech, které sice na první pohled působí jakoby „nažloutle“, ale ve skutečnosti jsou čistě přírodní. Ty výrazně bílé papíry totiž získávají svůj vzhled právě díky optickým zjasňovačům, ovšem zkušení borci dávají přednost materiálům s přirozenou bělostí. Jednak působí kultivovaněji a hlavně mají mnohem delší životnost a barvostálost.

Výhodou přírodních FineArt médií je právě jejich dlouhodobá barevná stabilita. Zatímco papíry obsahující optické zjasňovače mohou po letech postupně měnit svůj odstín – žloutnout, kvalitní přírodní materiály si své vlastnosti uchovávají desítky let. Na druhou stranu je potřeba říct, že dnešní pigmentový inkoustový tisk je technologicky úplně jinde než před dvaceti nebo třiceti lety. Ve spojení s moderními archivními inkousty, které používáte tady ve FotoŠkoda, se dnes dostáváme na úroveň, která byla ještě před 20 lety prakticky nedosažitelná. Barevná stálost, odolnost proti blednutí i celkový archivační potenciál současných výtisků je opravdu úžasný.

Děkuji za rozhovor