FotoŠkoda FEST 2.–8. 11. 2026 | Čekáte rádi? Vstupenky již v prodeji. 
FotoŠkoda FESTRozhovory

Barbora Faiglová: Urbex vás naučí, že hromadit věci nemá smysl

15. 10. 2026 | 17 minut čtení

Barbora Faiglová fotí urbex. Fotí ho dlouho a na Facebooku její tvorbu sleduje přes šedesát tisíc lidí. Jak se k urbexu dostala, co ji na tom baví a na co si při focení dává pozor? Přečtěte si v rozhovoru a přijďte se podívat na Bářinu přednášku na FotoŠkoda FEST 2026.

Barbora Faiglová na FotoŠkoda FEST 2026

Prohlédněte si fascinující záběry opuštěných míst, kterých má Barbora v zásobě na tisíce. Poslechněte si příběhy o objevování budov, které už dávno neslouží svému účelu a popovídejte si s Bárou o urbexu a jeho fotografování. 

Na FotoŠkoda FEST 2026 4. listopadu od 17:30. 

Rezervovat místo


Jak jste se dostala k focení? Začínala jste jako dítě nebo až v dospělosti?

K focení jsem se dostala až na vysoké škole, kde jsem pod vedením pana prof. Vojtěchovského studovala obor fotografie. Bylo to zaměřené více na reklamní fotku, ale měli jsme prostor i na vlastní projekty. Přes úplné začátky a práci s analogovou fotkou jsme se dostávali k možnostem vyzkoušet si všechny možné typy focení – portréty, umělecké fotky, zátiší, produktové fotky... A nechyběly ani ukázky různých postprodukcí.

Fotila jste někdy něco jiného než své téma, urbex? Portréty, krajiny, reportáže?

Mám zkušenosti s krajinářskou fotografií, ale nikdy mě nechytla tak, jako focení rozpadlých budov. Reportážní fotky mě baví o něco víc, ale aktivně nevyhledávám akce, kde bych je mohla pořizovat. Také mě baví focení lidí a svateb, ale to je spíše pro známé, rozhodně nenastal čas, kdy bych se tomu chtěla věnovat naplno.

Co byl úplně první urbex, který jste kdy navštívila? Vybavíte si ho?

Úplně první zkušenosti, které bych asi urbexem ani nenazvala, byly při návštěvě petrovického zámku, který už mnoho let chátrá. Lezli jsme tam jako děti a měli to za velké dobrodružství. Neřešili jsme žádná rizika a měli jsme štěstí, že se nám nic nestalo, protože celá stavba nebyla v dobrém stavu. Propadaly se podlahy i stropy a celkově se nám mohlo cokoliv stát. V té době nás to ale velmi lákalo a chodili jsme tam pravidelně.

Máte při procházení opuštěnými budovami pocit odpojení? Nějakého fotografického flow? Měla jste to tak na prvním urbexu nebo to bylo něco úplně jiného?

Tenhle pocit zažívá asi každý, kdo dělá něco, co ho baví. Nechá se pohltit danou situací, ať už je to třeba sport, výlety nebo nějaké tvoření. Stává se to samozřejmě i mně, jinak bych se tomu nevěnovala tolik let.

Každá budova je jiná a baví mě je procházet, objevovat co tam zůstalo, odkrývat jednotlivé příběhy a nebo si jen užívat atmosféru místa. Člověk je plně soustředěný na přítomný okamžik a nechá na sebe dané místo působit. Někdy je to klidný průzkum, jindy je třeba obezřetnost a dávat pozor, abychom na sebe nechtěně neupozornili. Tohle flow se u mě neobjevuje ale jen při procházení budovami a u hledání záběrů, ale i později při vytváření jednotlivých galerií. Baví mě vybírání fotek a jejich následná postrodukce, ale také hledání informací o jednotlivých místech a psaní textů k jednotlivým galeriím.

Fotila jste i vojenský prostor v Milovicích, který byl už dříve v hledáčku řady fotografů. Jak jste se k tomuhle místu dostala?  

Bývalý vojenský prostor jsem poprvé nafotila v rámci školní práce. Teprve jsem zkoušela co vše focení obnáší, jak se poprat s perspektivou, jak zvládnout focení ve tmě a jak následně fotky upravovat. Když se na fotky podívám zpětně, jsou dost nepovedený. Ale mám je stále schované jako připomínku toho, jaké byly moje začátky. Zároveň mnoho budov už bylo zbořeno a nebo opraveno, takže jsou fotky to jediné, co zbylo.

Jak ta první návštěva proběhla? Nastudovala jste si to dopředu?

Podle mapy jsme věděli, co vše chceme projít a kde se jednotlivé budovy nachází. Byl to rozhlehlý areál, kde se nacházelo hodně různých staveb. Rámcově jsme věděli, kde najít jednotlivé paneláky, nemocnici, školu, bazén, kulturní dům. Další budovy jsme pak už objevili na místě. Vše už bylo hodně zničené a zbyly tu jen prázdné stěny, přesto nás to hodně bavilo objevovat. Dneska, když už mám nafocená mnohem zachovalejší místa, by mě to asi už tolik neoslovilo.

Jela jste sama nebo s někým? Jak jste procházeli prostorem?

Nikdy nejezdím sama. Z hlediska bezpečnosti je dobré jet alespoň ve dvou lidech, aby když se něco stane, dokážete jeden druhému pomoci. Častokrát navštěvování míst kombinuji i s dovolenou, takže to nejsou jen cesty naplněné objevováním opuštěných míst, ale i dané země. Zároveň ale platí, že čím méně nás je, tím méně jsme nápadní, takže to nejsou žádné početné výpravy.

Co vás tady zaujalo nejvíc? Co byl třeba největší bizár nebo nejmagičtější místo?

Za více než 10 let, co se urbexu věnuji, jsem toho viděla už hodně. Zachovalé domy a vily dokáží vzbudit pocit nostalgie a přemýšlíte, co vlastně po vás zbyde. Uvědomíte si, že hromadění věcí nemá smysl, protože se tu nakonec pomalu rozpadají zapomenuté a nikdo o ně nemá zájem.

Krásné jsou různé zámky se zdobenými prostory, nebo rozlehlé tovární haly se zapomenutými stroji. Každé místo je svým způsobem tajemné a magické. Z bizáru mě napadá třeba jeden opuštěný dům, který měl mříže v oknech a místnosti natřené černou barvou, působilo to hodně hororovým dojmem. Nebo třeba různé instalace soch, které nečekáte.

Vracíte se na navštívená místa někdy? Většinou dost rychle degradují. 

Na místa se vracím málokdy. Obvykle je to smutný pohled, když vidíte jak jsou vykradené nebo zničené. Zároveň mám v plánu spoustu jiných míst a vracet se na ta již navštívená většinou není čas. Ale je zajímavé navštívit místa, která znáte jako opuštěná a po čase se najde majitel, který je opět zprovozní. Třeba hotel Lesní mlýn v Mariánských Lázních dlouho chátral a teď tam funguje kavárna a konají se kulturní akce. Je skvělé vidět, jak se jim daří místo znovu oživit.

Která místa si vybíráte nejraději? Jsou to zámečky, fabriky, vily, veřejné budovy - která místa jsou pro vás nejzajímavější? Jaké je vaše téma?

Baví mě všechny typy budov. Každá je něčím jiná a všechny jsou zajímavé. Každá budova nabízí něco trochu jiného k nafocení a každá má také jinou atmosféru. Ráda si projdu třeba kostel s uklidňující atmosférou stejně jako nemocniční pitevnu s tísnivou atmosférou. Už si ale hledám zachovalá nebo něčím poutavá místa. Zničené a prázdné budovy mě už moc nelákají, pokud nejsou nějak architektonicky nebo historicky významné.

Na co si dáváte při urbexu pozor? Na vratké podlahy, propadlé stropy, hlídače?

Na vše, co by mohlo ohrozit zdraví. Obezřetnost je důležitá a nestojí za to riskovat. Kromě narušené statiky a propadlých podlah mohou být nebezpečné i různé chemické látky v továrnách a laboratořích, nebo plísně, azbest a další zdraví škodlivé věci.

Je urbex v dnešních dnech složitější, než byl dřív? Jsou místa hlídaná? 

Je to asi stejné. Některá místa jsou hlídaná více, některá méně a některá vůbec. Chce to umět odhadnou situaci a počítat s rizikem, že vás můžou chytit a můžete mít problémy. Lezete na místa, kam je vstup zakázaný a nemáte tam co dělat, a s tímto vědomím do toho jdete. Pokud vidíte alarm, kamery a nebo hlídače, tak se můžete kdykoliv otočit a odejít. Je mnoho míst, kam nám vstup nevyšel a nebyly přístupné. Násilím vstupy neděláme a o problémy taky nestojíme. Je to jen záliba a nemusím mít vše nafocené za každou cenu.

Které místo na vás udělalo největší dojem? 

Měla jsem třeba oblíbený zámek Miranda v Belgii, který je v dnešní době již zbořený. Zajímavá jsou také různá sanatoria a obecně místa s temnejší historií. Neopakovatelnou atmosféru má také černobylská zóna a opuštěné město Pripjať, kde se zachovalo mnoho původního vybavení.

Se kterým místem naopak máte nejhorší zážitky?

Nejlepší a nejhorší zážitky mám právě z černobylské zóny. Poprvé jsem se tam dostala se zájezdem a velkým počtem lidí, takže to celé ztratilo kouzlo. Pořád se na někoho muselo čekat, na fotkách se pletli lidé, pospíchalo se a průvodci ani nechtěli pouštět dovnitř. Podruhé jsem si domluvila privátní vstup a celý zážitek byl naprosto odlišný. V menší skupině jsme měli možnost navštívit mnohem více míst a v klidu si je projít. Byli jsme tam téměř sami, nikoho jsme nepotkávali a měli jsme čas navštívit i okolní vesnice. Teprve tehdy byla šance nechat na sebe působit postapokalyptickou atmosféru opuštěného města a vnímat co vše havárie dokázala způsobit.

Na jaké místo byste nikdy nešla?

Nelákají mě podzemí, kde se musíte plazit v úzkých prostorách a ve tmě, a ani příliš vysoké a nestabilní objekty, jako třeba komíny. S obojím mám zkušenosti a vím, že to jsou zážitky, které nepotřebuji zažívat často.

Neměla byste nějakou vtipnou historku?

Občas jsou vtipné samotné možnosti, jak se na místo dostat. Někde něco přelézt, prolézt, vyšplhat. Nebývá to snadné a vznikají z toho zajímavé situace. Hlavně, když se někam dostáváte krkolomnými způsoby a pak zjistíte, že z druhé strany jsou otevřené dveře.

A nějakou strašidelnou?

Některá místa působí strašidelným dojmem, třeba různá krematoria, hrobky, sanatoria a nemocnice. Je tam tma, zima a víte, že se tam léčili lidé z nemocí nebo se tam nacházela mrtvá těla. To nemůže působit optimisticky. Ale rozhodně se nedějí žádné paranormální jevy a podobné nevysvětlitelné události, jaké s oblibou inscenují různí tvůrci kvůli sledovanosti.

Vybíráte si dneska nějak navštívené lokality nebo berete všechno, co vám přijde do cesty? 

Stále se objevují nová místa, kam se chci podívat. Je toho opravdu hodně, ať už u nás, nebo ve světě. Ještě mám vyhlídnutých hodně míst, kam chci, ale některá z nich jsou opravdu daleko a chce to větší plánování.

Vstupujete jen do vyloženě opuštěných míst nebo si někdy domlouváte návštěvu tam, kde víte, že vás čeká nějaký potenciál, ale je to třeba napůl funkční fabrika nebo místo, ke kterému má někdo klíče?

Domlouvání míst ve většině případů nefunguje, protože majitelé o to nestojí. Někdy se ale dají najít akce v rámci kterých se lze na zajímavá místa podívat. Třeba v rámci akce Open House jsem si nafotila městské lázně na Žižkově, Invalidovnu nebo třeba továrnu Koh-i-noor. Tam by se bez oficiální domluvy ani dostat nedalo.

Co by mělo patřit k etice fotografů, kteří se zabývají stejným tématem?

Jste jen návštěvník, pozorovatel a zaznamenáváte přítomnost. Každý by měl nechat místo tak, jak ho našel. Nevytvářet žádné vstupy, nic nerozbíjet, neničit, neodnášet. Chovat se s úctou k danému místu a pouze si odnést fotky ve foťáku. Nezanechat po sobě žádné stopy, ideálně by nemělo být vůbec poznat, že jste tam byli. Přijde mi to ale jako samozřejmost, na žádných místech nic neodnáším ani neničím, ať už jsou opuštěná nebo ne.

Co vás na tom baví fotograficky?

Je skvělé hledat si zajímavé záběry a zaznamenávat něco, co už v příštích měsících nemusí existovat. Na některých místech se vytváří kontrasty mezi zachovalou a úplně rozpadlou částí, jinde je zase výzva na fotkách zachytit dané kouzlo. Modernější budovy už nemusí mít tak tajemnou atmosféru, ale pořád nabízí možnost najít různé průhledy a neobvyklé záběry. Také mě baví detaily, častokrát dokáží o místě říct víc, než celkový pohled.

Sledujete na své tvorbě, že se s časem a odfocenými lokalitami někam vyvíjí nebo spíš zůstává stabilní a podléhá spíš dokumentárním účelům?

Když porovnám současné fotky s těmi staršími, je tam vidět posun. Naučila jsem se více pracovat s prostorem, perspektivou a světlem. Už si záběry více vybírám a nemám potřebu fotit úplně každý kout. Asi jsem se ustálila někde na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Pořád chci mít místa zaznamenaná tak, aby z fotek bylo vypovídající jak vypadají, ale zároveň si hledám i záběry, které mohou fungovat samostatně. Pak záleží jakým způsobem fotky dále využiji, například galerie tvořím převážně z barevných fotek, ale výstavu bych udělala klidně jen z čenobílých.

Jak pracujete se světlem? Používáte jenom přirozené světlo? Blesky?

Pokud to jde, využívám přirozené světlo. Když je potřeba, mám k dispozici stativ a baterku. Blesky nepoužívám.

Jakou techniku urbexer potřebuje? Fotíte spíš na širokoúhlé objektivy nebo si vybíráte, co situace vyžaduje?

To ja na každém. Někdo fotí na mobil, někdo má foťák a někdo třeba nefotí vůbec, což je taky v pořádku. Já si vystačím s fullframe zrcadlovkou a dvěma objektivy, širokoúhlým a zoomovacím.

Jak se stalo, že vás na Facebooku sleduje přes 60 tisíc lidí? Kdy to celé začalo?

Stránku jsem založila v roce 2012 a postupně si ji lidé našli. Nemyslím, že je to kdovíjak velké číslo. Nemám moc ambice se sociálním sítím věnovat, přidávám příspěvky hodně nepravidelně, a to snižuje dosah. Potenciál by byl určitě větší, než jakého dosahuji. Ale zase nechci z urbexu dělat senzaci, přílišná pozornost těm místům neprospívá.

Jsou fanoušci semknutá komunita nebo posloucháte často hejty a otázky typu - Kde tohle najdu?

Fanoušci často chápou, proč se místa nesdělují a vysvětlují to i ostatním komentujícím. Problém sociálních sítí je ale v tom, že lidé komentují dřív, než si něco zjistí. Takže pak jsou schopní napsat cokoliv, obzvlášť, když jsou skrytí pod anonymním účtem. Každý tvůrce se musí připravit na to, že si komentáře nesmí brát osobně. Většina komentujících, co vám tam zanechají nějaký nepříjemný vzkaz, už za pár minut ani neví, že existujete. Tak proč by vás to mělo trápit.

O čem bude vaše přednáška na FotoŠkoda FESTU? 

Přednáška pro mě bude velkým krokem z komfortní zóny, jelikož to bude moje první zkušenost s veřejným vystupováním a nebude chybět nervozita. Mám v plánu představit urbex jako takový, proč to vlastně někoho baví fotit, jaká jsou rizika, na co si dát pozor, ale i třeba jak si poradit s focením, když nemáte k dispozici moc velké vybavení. Do prezentace jsem vybrala hodně fotek, takže bude na co se dívat. Doufám, že se mi povede zaujmout a třeba i ukázat, proč to není tak snadné, jak se na první pohled může zdát.

Kdo je Barbora Faiglová

Bára vystudovala fotografii a zaměřila se na urban exploration, zkráceně urbex, což je navštěvování a dokumentování chátrajících budov. V roce 2012 založila projekt Opuštěná místa, který stále obohacuje o nově pořízené fotografie. Mezi nafocenými místy má zajímavé budovy, které jsou často architektonicky nebo historicky významné. Dokumentuje místa nejen v České republice, ale jelikož má ráda cestování, nafotila jich mnoho i v zahraničí.

Facebook: Opuštěná místa

NIKON D850
NIKON D850

FX CMOS BSI snímač s rozlišením 45,7 Mpx, RGB snímač 180K (180 000 pixelů) umožňuje přesnější měření expozice, AF modul Nikon Multi-CAM 20K s fázovou detekcí TTL, jemným doladěním zaostření a 153 zaostřovacími poli

67 990,-
NIKON Z6 II
NIKON Z6 II

Rozlišení 24,5 Mpx snímač BSI CMOS formátu FX, 2× obrazový procesor EXPEED 6, Video UHD 4K/30 N-Log a 10-bit HDMI výstup

50 990,-
NIKON D7500
NIKON D7500 tělo

DX CMOS snímač s rozlišením 20,9 MPx, RGB snímač 180K (180 000 pixelů) umožňuje přesnější měření expozice, AF modul MultiCam 3500 II s fázovou detekcí – 51 bodů, 15 křížových

28 490,-

Související články

Václav Havel před objektivem: jak se fotil prezident a co si o něm díky fotkám pamatujeme?

Václav Havel před objektivem: jak se fotil prezident a co si o něm díky fotkám pamatujeme?

FotoŠkoda FEST: 10 přednášek, které si nechcete nechat ujít

FotoŠkoda FEST: 10 přednášek, které si nechcete nechat ujít

Antonín Charvát: Při výběru monitoru rozhoduje způsob použití

Antonín Charvát: Při výběru monitoru rozhoduje způsob použití

Další Rozhovory

Antonín Charvát: Při výběru monitoru rozhoduje způsob použití

Antonín Charvát: Při výběru monitoru rozhoduje způsob použití

Jana Mensatorová: Mezi křehkostí a silou se mi fotí dobře

Jana Mensatorová: Mezi křehkostí a silou se mi fotí dobře

František Konopa: Technika se dá naučit, talent musíte mít vlastní

František Konopa: Technika se dá naučit, talent musíte mít vlastní

Servisní knížka plná výhod
  • 4 servisní prohlídky
  • základní kurz ovládání zrcadlovky
  • 300 Kč poukázka na tisk fotografií

Kompletní informace »

Čekejte prosím...